Když se přeruší předávání znalostí
Modiství a kloboučnictví patří k řemeslům, která se po generace předávala především osobně – od zkušených mistrů a mistryň k učňům a učnicím. Nestačilo si přečíst návod. Bylo třeba sledovat pohyb rukou, naučit se rozpoznat vlastnosti materiálu, osvojit si správné napětí nitě, přesnost stehu i cit pro tvar. Mnoho důležitých detailů nebylo nikdy podrobně zapsáno, protože byly přirozenou součástí každodenní práce v dílně.
Přibližně před dvaceti lety se však v českém prostředí tato přirozená linie předávání znalostí přerušila. Odborná učiliště, na nichž se vyučovaly obory modistka a kloboučník, byla zrušena a s odchodem posledních vyučených odborníků začaly mizet také zkušenosti, technologické postupy a drobné řemeslné dovednosti. Dochovaly se klobouky, nástroje, fotografie a dílčí vzpomínky, ale často chybí ucelený popis toho, jak přesně jednotlivé výrobky vznikaly.
Právě proto se vedle vlastní zakázkové tvorby , studiu a výuky dlouhodobě věnuji také badatelské práci.
Jejím cílem znovu porozumět zapomenutým postupům, prakticky je ověřit a vrátit je do současné výuky.
Obnovená cesta k řemeslné kvalifikaci
Moje cesta vedla přes mnoho let praxe, studia, hledání pamětníků, práce s historickými klobouky i ověřování tradičních technologií přímo v dílně. Postupně se mi podařilo shromáždit znalosti potřebné k tomu, aby bylo možné oba obory znovu vyučovat uceleně a v návaznosti na současný systém profesních kvalifikací.
Stala jsem se autorizovanou osobou pro profesní kvalifikace Modista/modistka a Kloboučník/kloboučnice. Mám oprávnění provádět státem uznávané profesní zkoušky a současně mohu uchazeče na jejich vykonání odborně připravovat. Pro oba obory jsem také získala akreditaci rekvalifikačních kurzů. Zájemci tak mohou znovu projít soustavnou odbornou výukou, osvojit si potřebné praktické dovednosti a následně složit profesní zkoušku.
Obnovením možnosti vzdělávání však práce nekončí. Jestliže má řemeslo skutečně pokračovat, potřebuje také kvalitní a srozumitelné výukové podklady.
Historický klobouk jako zdroj poznání
Pro obor modistka dnes neexistuje žádna původní ani současná česká učebnice, která by podrobně zachycovala materiály, konstrukci, ruční techniky a tradiční technologické postupy vycházející z československého tradičního řemesla
Je to důsledek způsobu, jakým se řemeslo dříve vyučovalo: řemeslná část znalostí zůstávala v rukou a paměti zkušených řemeslníků.
Jedním z nejdůležitějších pramenů jsou proto samotné dochované klobouky. Každý z nich v sobě uchovává informace o době svého vzniku, použitých materiálech, dostupných nástrojích i dovednosti člověka, který jej vyrobil. Při podrobném zkoumání se z klobouku stává svého druhu učebnice – jen je třeba naučit se ji správně číst.
Vyhledávám a studuji historické dámské i pánské klobouky z různých období. Zaznamenávám jejich rozměry, proporce, materiály a celkovou konstrukci. Sleduji, jak byla vytvarována koruna a krempa, kde se nacházejí spoje, záševky nebo skryté výztuhy a jakým způsobem výrobce pracoval s pevností i pružností materiálu.
Co při zkoumání klobouků sleduji
Velkou pozornost věnuji způsobům šití. Zkoumám druhy ručních i strojových stehů, jejich délku, hustotu a umístění. Sleduji, které stehy měly konstrukční funkci, které zůstaly skryté a které byly naopak součástí výzdoby. Důležité je také to, jak byly jednotlivé části spojovány, aniž by se na lícové straně narušil čistý vzhled klobouku.
Samostatnou oblastí jsou vnitřní části. Dokumentuji různé způsoby všívání potních stuh, upevnění podšívek, zakončení vnitřních švů i umístění poutek a značek. Právě uvnitř klobouku bývá často nejlépe patrná skutečná úroveň řemeslného zpracování – přesnost stehů, promyšlenost konstrukce i pečlivost, která zvenku nemusí být vůbec vidět.
Zkoumám také začišťování okrajů krempy. Okraj mohl být založený, obšitý, lemovaný stuhou, zpevněný drátem nebo upravený jiným způsobem podle materiálu, tvaru a účelu klobouku. Každé řešení ovlivňuje nejen vzhled, ale také pevnost, pružnost a způsob, jakým klobouk drží svůj tvar.
Rozsáhlou kapitolu představuje zdobení. Studuji ručně vyráběné květy, listy a plastické tvary z plsti, aranžování stuh, řasení, sklady i způsoby práce se závojem. Zajímá mě nejen výsledná kompozice, ale také její konstrukce: co tvoří nosný základ ozdoby, jak jsou jednotlivé části spojeny a jak je dekorace upevněna, aby držela tvar a současně klobouk zbytečně nezatěžovala.
Důležitým tématem jsou rovněž historické způsoby upevnění klobouku na hlavě. Dokumentuji poutka, gumičky, hřebínky, jehlice i místa určená pro zasunutí vlásenek. Tyto nenápadné detaily vypovídají o dobovém účesu, způsobu nošení i o tom, pro jakou příležitost byl klobouk vytvořen.
Od pozorování k řemeslnému experimentu
Každý zkoumaný klobouk fotografuji jako celek i v detailu. Vytvářím nákresy, zaznamenávám rozměry, materiály a posloupnost kroků, kterou lze z konstrukce výrobku vyčíst. Pokud je to možné, porovnávám více klobouků ze stejného období a hledám společné znaky i odlišnosti jednotlivých dílen. Informace doplňuji studiem dobových fotografií, katalogů, odborných textů, patentů a dalších dostupných pramenů.
Při bádání důsledně rozlišuji mezi tím, co lze na výrobku skutečně doložit, a tím, co je zatím pouze pravděpodobnou rekonstrukcí postupu. Historický předmět totiž neprozradí vše na první pohled a některé jeho části není možné zkoumat bez poškození.
Pozorování proto pokračuje praktickým experimentem v dílně.
Zkoumaný postup převádím do materiálu, vytvářím vzorky a ověřuji pořadí jednotlivých kroků. Sleduji, zda zvolená technika poskytne stejnou pevnost, tvar a vzhled jako u původního klobouku. Někdy je nutné vyzkoušet několik variant, než se podaří najít řešení odpovídající dochovanému originálu.
Také neúspěšný pokus je důležitou součástí práce, protože pomáhá vyloučit postupy, které by k danému výsledku vést nemohly.
Učebnice a sbírka výukových vzorků
Získané poznatky postupně zpracovávám do připravované učebnice pro obor Modistka. Jejím cílem je zachytit nejen výsledný vzhled výrobků, ale především samotný pracovní proces: volbu materiálu, používané nástroje, návaznost jednotlivých úkonů, správné provedení i nejčastější chyby.
Současně vytvářím systematickou sbírku výukových vzorků. Studenti na nich budou moci zblízka porovnávat různé druhy stehů, způsoby začištění, konstrukční detaily, všívání potních stuh, práci se závojem i tvorbu tradičních ozdob. Vzorek umožňuje pochopit techniku mnohem přesněji než fotografie nebo slovní popis a znovu navazuje na způsob, jakým se řemeslné znalosti předávaly v dílnách dříve.
Dalším cílem je výroba co nejpřesnějších replik nejzajímavějších historických modelů. Nejde mi pouze o napodobení vnějšího tvaru. Věrná replika musí respektovat také původní konstrukční logiku, materiály, způsob šití, vnitřní zpracování a techniku zdobení. Teprve tehdy lze skutečně porozumět tomu, proč klobouk vypadá a chová se právě tak, jak se dochoval.
Řemeslné dědictví, které má pokračovat
Badatelskou práci nevnímám jako návrat do minulosti pro minulost samotnou. Je pro mě cestou, jak propojit historickou zkušenost se současnou řemeslnou praxí. Zachráněný postup nezůstane pouze záznamem v archivu – znovu se stává živou dovedností, kterou je možné předvést, naučit a dále rozvíjet.
Každý zdokumentovaný steh, každá rekonstruovaná ozdoba a každý vytvořený vzorek doplňují chybějící část oborové paměti.
Mým cílem je, aby budoucí modistky a kloboučníci nemuseli začínat od nuly, ale mohli navázat na znalosti předchozích generací a zároveň je rozvíjet vlastním tvůrčím způsobem.
Kloboučnické a modistické řemeslo přežije pouze tehdy, pokud se bude znovu praktikovat, vyučovat a předávat. Právě v tom vidím největší smysl svého bádání.
(69)